Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že HAMMERFALL kdysi dávno vzkřísili heavy metal a vrátili ho masově do přehrávačů jeho někdejších příznivců, tak tenhle záslužný čin už jim samozřejmě tradiční metalový vesmír nikdy nezapomene. Stejně tak, počítám, nezapomene ani ona zhruba čtyři alba, která následovala po oslavovaném debutu „Glory To The Brave“ (1997), a která stále dál rozvíjela ten krásný sen o partě šikovných muzikantů, kteří přestěhovali tradiční, poctivý a zvučný heavy metal do nového tisíciletí a činili tak s grácií hodnou jejich někdejších předchůdců.
Ovšem jestli ještě nějaký čas budou HAMMERFALL v onom novém tisíciletí vydávat alba jako „Dominion“, obávám se, že na lesk jejich jména padne prach daleko dříve, než se tak v podobných případech děje.
Ono se to totiž zdá být jako mor. Čím déle v tomhle kovovém podniku jedete a nejste zrovna IRON MAIDEN nebo dejme tomu ACCEPT, tím větší je pravděpodobnost, že dojde k postupnému oslabení až úplnému vymizení všech vašich schopností tvořit smysluplně a pro posluchače maximálně poutavě a přitažlivě. Následky pak mohou být různě závažné a někdy dokonce až opravdu velmi citelné. Samozřejmě jako právě v případě HAMMERFALL.
Ne, na úplné dno to někdejší švédský zázrak ještě nedopracoval, zaplaťpánbůh, ale je nutno říct, že bude-li pokračovat v práci, kterou aktuálně korunuje na „Dominion“, určitě se mu to v brzké době podaří. Když totiž doposloucháte těch padesát minut jejich nejčerstvější studiové práce (na kterou si sami muzikanti vyčlenili celkem solidní tři roky nahrávací pauzy a příprav), chuť, která vám zůstane na patře, bude především hořká. Hořká jako pelyněk svařený z nostalgického smutku za časy, kdy stačilo málem jen hrábnout do strun a byl z toho song jako Železný trůn.
V úvodní dvojici skladeb „Never Forgive, Never Forget“ a titulním kousku přitom kapela působí celkem odpočatě, Cansovy výšky jsou tam, kde mají být, a melodie a slušný nápad jsou rovněž přítomny, takže nic nenasvědčuje tomu, že o chvíli později dojde zásadním způsobem palivo. Ale je to tak. Křečovitá „Testify“ zahájí přehlídku tuctového, nepříliš povedeného metalu, kterou posléze naruší jen vcelku zpěvná stadiónovka „(We Make) Sweden Rock“, dejme tomu „One Against The World“ a závěrečná „And Yet I Smile“ s velmi solidním melodickým námětem. Na jedno metalové album to jistě není mnoho, na jedenácté řadové album HAMMERFALL ještě méně.
Ale tak to zkrátka dnes je, že aktuální heavy metal povětšinou vaří z vody. A člověk nemusí být zrovna absolventem ČVUT, aby věděl, že z vody pořádný kov prostě neuvaří, i kdyby měl za sebou sebeslavnější kariéru zasloužilého metalového umělce. Zrovinka jako HAMMERFALL, s nimiž to tedy začíná být už pořádně nahnuté.
1. Never Forgive, Never Forget
2. Dominion
3. Testify
4. One Against the World
5. (We Make) Sweden Rock
6. Second to One
7. Scars of a Generation
8. Dead by Dawn
9. Battleworn
10. Bloodline
11. Chain of Command
12. And Yet I Smile
Hammerfall natočili po troch rokoch znova album a znova sú moje pocity z ich tvorby skôr rozpačité. Po poslednom počine v podobe albumu Built To Last, ktoré prekvapivo prinieslo svieži, energický a nápaditý heavy metal sa zdalo, že je všetko okolo kapely na dobrej ceste. Lenže kapela znovu skĺzla do istej povrchnosti pri skladaní. Ono tie skladby nie sú vyložene špatné, ale ich problém je hlavne v tom, že sú po väčšinou až príliš tuctové. Úvodné duo skladieb si drží slušnú úroveň (titulná pieseň je jasný heavy metalový hit, akurát si kapela mohla odpustiť vykradnutie skladby Titan pri úvodnom riffe). (We Make) Sweden Rock je ďalšia koncertná pecka a podobne je na tom aj skladba One Against The World. Potešila aj balada Second To One, či speed metalová šleha Scars Of Generation. Na záver kapela ponúkla trochu netypickú, ale inak peknú pieseň And Yet I Smile, ktorá mi silne evokuje starú tvorbu Europe. U tých ostatných fanúšik kapely o nič nepríde (zvlášť ma irituje dvojica Testify a Dead By Dawn). Pri druhej menovanej kapela vykradla pre zmenu The Unforgiving Blade. Z uvedeného vyplýva, že menej náročný fanúšik kapely bude určite spokojný, ale ten kto si Hammerfall pamätá v top forme na prelome tisícročí si album rozhodne kupovať nemusí. Pri tom to chcelo len trocha viac sebareflexie, vyhodiť niekoľko zbytočných vecí a popracovať na albume ako celku.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.